Theme of the week

Černé dny.

14. srpna 2012 v 22:53 | Mik
Čemu já říkám černý den. Tak to je den, kdy mám pocit, že všechno jde do háje. Nemám chuť s nikým mluvit, stejně bych se asi nechovala moc mile. Hlavou mi prolítávají černé myšlenky - a nemyslím na nic jiného, než na to, jak moc mě všichni se..štvou. Je mi úplně, ale úplně jedno jak vypadám, a nevadí mi, když mě někdo uvidí s vrabčím hnízdem na hlavě a vytahaným tričkem. Co už. Nemám náladu vypadat hezky. Stejně jsem hnusná vždycky. Tak si zapnu telku. Jenže jako na potvoru, jsou v ní jenom samí štastně vypadající lidé a vůbec - to mě nezajímá. Je mi z toho zle. Lehnu si do postele a snažím se usnout.
Spím.
Pak mě vzbudí smska od milého a najednou, z ničeho nic mi na tváři vykouzlí úsměv. Vždyť já ho vlastně miluju. A co mi jebe, vždyť jsem super. A svět je super.

Mám sen. Jakej..? Jakej!? Mít sen!

14. července 2012 v 13:28 | Mikí
Vidím dům. Na zahradě plné růží pobíhá vlčák okolo malého Daniho, hrajícího si s míčem. Dům je velký, světlý a překrásný. Na terase sedí ve stejných županech věčně zamilovaný manželský pár a popíjí ranní kávičku. Pohodička, žádné hádky, klid. Žena (bez známek celulitidy xD) pak vstává a odchází do koupelny. Muž sejde z terasy za chlapcem a přihrává si s ním. Malý se chce stát velkým fotbalistou. Manželka s ním ráda trénuje, protože fotbal je její vášeň. I manžel je z nadšení jeho syna šťastný.
Žena políbí muže a jde zalít kytky. Pak uvaří výtečný oběd a po něm si jde Dani lehnout. Žena se převlíkne do plavek a jde se opalovat. Muž skočí do bazénu a pobízí svoji drahou polovičku ať se k němu připojí. Odpoledne příjde pár kamarádů na drink a tak žena nachystá nějaké to občerstvení. Kamarádi mají také syna, a tak si má Dani s kým hrát. Večer se jde malý dívat na večerníček, dá si kakao a usne. Pár se naloží do vany a pak jdou společně do velké ložnice. Pak, si už dovedete představit co následuje...:)
Jéé taková idylka! :D To jsem já a můj muž prosím!! :D Kéž by.
Hlavně žádné hádky a už vůbec ne rozvody.

Já druhou tvář nemám...

6. července 2011 v 11:35 | misunderstood

...alespoň ne vědomě.
Je pravda, že o mě občas někdo řekne, že se nezdám. Ale to jen proto že mě dobře nezná. Je pravda, že se občas chovám více přívětivě a přátelsky než to cítím, ale to jen při prvním setkání. První dojem dělá hodně - a proto, nevědomě, se vždy chovám diplomaticky, když se s někým seznamuju. Je hloupost si dělat zbytečně nepřátele. A jako člověk ve znamení vah bych chtěla být s každým zadobře. Podle mě je to jednoduché. Jsou lidé, které nemám ráda - a tak se s nimi nebavím. Ale když už s nima musím mluvit, jsem vždycky přívětivá. Já mám lidi ráda, a myslím si že na každé osobě je něco dobrého. I s tou nejnamyšlenější krávou ze školy můžu vycházet. Vlastně mi záleží na tom, co si o mně kdo myslí, a chci aby mě všichni měli rádi. =D Proto se tak možná, podvědomě chovám. Ale když se se mnou začne někdo blíže bavit, chovám se otevřeně a taková jaká jsem. Když mám chuť se smát - směju se, když mám chuť na někoho zařvat - zařvu na něj, když mám strach - tak se bojím. Mít druhou tvář totiž nemá smysl. Kdo se v životě přetvařuje, nemůže být šťastný. I já jsem zažívala dny, kdy jsem se snažila stylizovat do někoho jiného, mít nějaký "styl". Ale to už je dááávno za mnou. Jsem taková jaká jsem. Veselá, energická, hádavá, hodná a občas trochu více hlučná. A jsem za to ráda. Kdyby ke mě kdokoliv na světě, naprosto kdokoliv, přišel a zeptal se mě: "Hele, jsi taková a maková" řekla bych to otevřeně. Jsem totiž přirozeně spontánní a bezprostřední a i když se někomu na první pohled můžu zdát jiná - není to pravda. Stačí se zeptat.
Chci před světem vypadat tak jak doopravdy jsem. Nejvíc mě dokáže rozhodit, když si o mě někdo myslí něco, co není pravda. Každý jsme jiný, a není ostuda ukázat se v pravém světle. Naopak. Jen tak můžeš být šťastný. Ale to už jsem říkala =D

Taky se ptáš na co vlastně ten život je?

11. února 2011 v 21:41 | misunderstood
Láska. Peníze. Moc. Sex. Zábava. Rodina. Úspěch. Výkon. To všechno můžou být důvody, pro žití na tomto světě. Každý člověk si sám volí svoje hodnoty a svou cestu.
Co já bych vlastně chtěla? Všechno vypadá lákavě. Ale jde o to, co je pro můj život důležité.
Když jsme byli malí, chtěli jsme hlavně poznávat svět. Hrát si. Vyrůst. Neznali jsme podstatu peněz, nevěděli jsme co je to sex.
Postupem času jsme si začali vytvářet svoje hodnoty. Myslím že nejvíce se to začalo rozvíjet na prvním stupni. Když jsem přišla do první třídy, neměla jsem žádný životní cíl. Žádný. Nebo si to aspoň nepamatuju. Opět jsem si chtěla hrát a poznávat svět, a čím víc jsem ho poznávala, tím víc jsem zjišťovala kdo jsem.
A teď? je mi patnáct, takže vývoj ještě zdaleka není u konce, ale já mám životních cílů. Záleží mi na úspěchu. Je to tak, chci dosáhnout maxima. Vydělat slušné peníze. Ale zároveň se i zamilovat a hlavně se bavit. Každý z vás to má postaven jinak. Někdo možná stejně jako já.
Je ale tohle tím opravdovým smyslem života?
Když jsou lidé v depresi tak mají pocit, že žádný smysl života neexistuje. Že život je příšerná, nesnesitelná věc. Někteří mají tento pocit pořád. Ale když jsou šťastní, tak ten smysl znají. Smysl života je právě to, co nás dělá šťastnými.
Co tebe dělá šťastným?
U někoho je to láska. Přítel/přítelkyně, o kterého/kterou se můžete opřít a který každý váš den naplňuje sluncem (to zní jako z nějaké lovestory =D). Nebo kamarádi. Kamarádi vás rozveselí, stojí při vás a nenechají vás ve štychu. Ovšem jen pokud jsou opravdoví. Nebo peníze. Prachy. Money, money, money. Je to dokonalá představa, mít všechno, po čem toužím, že? Naneštěstí (nebo naopak naštěstí) se některé věci koupit nedají. S penězmi přichází moc. A už jsme zase u začátku. Nebudu tady popisovat jaké štěstí někomu přináši sex =D, ale i ten může být smyslem života.
Jindy je smyslem života nějaká závislost. To je pak trošku horší. Pokud se tvým smyslem života stane alkohol, cigarety, drogy, automaty nebo třeba i čokoláda, tak je něco v nepořádku.
A spousta lidí, naplňuje nějaký sen. Nějaká ambice. Sní o svojí budoucnosti a tím žijí.
Hm a co je smyslem života všeobecně? Co je doopravdy důležité? Důležité je především naše já. Důležité je (podle mně) cítit se dobře ve své kůži. Vědět kým jsme. Věřit ve svoje schopnosti. Důležité je být takovým člověkem, s jakým bysme se rádi kamarádili. Být spokojený sám se sebou.
Není to vůbec lehké.
Já jsem ve své podstatě optimistka. Nejsem si sice jistá tím, jak budu v budoucnu žít, vlastně nemám ani tušení jak se to celé vyvine, ale vždycky, vždycky věřím že všechno bude dobré. Na světě je spousta úžasných lidí. A když se ti někdo zdá naprosto příšerný, že ani nechápeš jak někdo takový může existovat a že ho ještě nikdo nezabil, zkus se na věc podívat z jeho pohledu. Zkus si představit jak se asi on dívá na svět. I když jsou lidé, které prostě pochopit nejde. No a co. Nejlepší je se na ně vykašlat. A i taková víra v dobro má svůj smysl.

Takže na závěr. Smysl života? Každý máme svůj, jen je důležité ho najít. Ale jedno je jisté, život smysl má.

Mikí

Paranormální jevy aneb moje fantazie je veelmi bujná =D

12. ledna 2011 v 19:47 | misunderstood
Takže... asi každý někdy viděl něco divného, nevysvětlitelného.
Já jsem asi magor ale já vidím furt něco =D. Většinou je to z toho, že se moc dívám na horory a jsem posedlá samarou (=D) ale někdy mám opravdu pocit, že to nejsou jen moje halušky.
Hlavně večer - ležím na posteli, zhasnu a chci spát.  A najednou slyším jak se mi v pokoji houpe houpací křeslo. Zahrabu se hlouběji pod peřinu a říkám si: "Bože Míša, zas ti hrabe, nic tam není...".
Někdy před vánocemi jsem slyšela kroky a tekoucí vodu. Pokoušela jsem se spát. Pak jsem ale vedle svého dechu slyšela i dech cizí, takový chraplavý. Nakoukla jsemm  z pod peřiny a připadalo mi že tam někdo sedí. zavřela jsem oči, ale dýchání neustávalo. Potom jsem cítila jak mě něco kope do nohy.
Pak jsem usla...  a ráno jsem se probudila, na tváři slzy a ruce spjaté.

Jsem prostě magor =D

Ano, to je jednoduché řešení. =D
Pak je tu taky ufo. Já už ufo viděla. A né jednou. Někdy je to prostě jen letadlo.. ale v létě, na horách jsem jedno "letadlo" pozorovala delší dobu. Letělo chvíli po dvou jiných letadlech, a po boku vedle něj letělo něco dalšího, malinkatého. Přeletělo polovinu obzoru, najednou se zastavilo, rozdělilo na dvě části, jedna část sletěla dolů (asi na zem) a ta druhá letěla dál. Pak se zase zastavila, rozdělila na další dvě části, ale zatímco jedna pokračovala v letu, ta další zůstala stát ve vesmíru =D. Pak ta létající část udělala otočku, přeletěla celé nebe křížem krážem (že jsem na něj celkem viděla - a jako letadlo to FAKT nevypadalo) a vrátilo se tam, odkud přišlo (respektive přiletělo). Zkrátka a dobře, ufo existuje. tečka. =D

No a pak je ještě spousta dalších příkladů... ale to by bylo na dlouho.

Bye, bye...


Povím vám něco o své teorii o posmrtném životě, i když já sama budu samozřejmě nesmrtelná, takže mě to nečeká... Ale tak, udělám aspoň něco pro vás =D

5. ledna 2011 v 19:29 | misunderstood

Různé názory

Někdo mluví o tomto tématu čistě vědecka, něco jako: "Člověk umře a tím všechno skončí." Někdo věří že půjde do nebe.... a ti více realističtí si spíše myslí že půjdou do pekla. Ono upřímně, kdyby nebe a peklo doopravdy existovalo, většina populace by šla spíše do pekel, protože to co bylo kdysi považováno za slušné chování by dnes bylo spíš nějakou kuriozitou. A lidé v dnešní době, co si říkají "dobří" by kdysi byli označení za nevychované. Každé náboženství má svou teorii atd. Ale kde je pravda? Samozřejmě že se ukrývá v té MÉ. Nebo by alespoň bylo hezké, kdyby to tak bylo.

Moje Teorie

Podle mně, až umřu, nikam nepůjdu, ale budu v hrobě vedle ostatních. Moje mysl však bude žít dál a já budu jakoby spát. Budou se mi zdát sny jako každou noc. A vzhledem k tomu že já sním ráda a moje sny jsou sladké a dokonce občas i vtipné, nejsou to zas až tak špatné vyhlídky. Bude to prostě nekonečná noc.
Hm... Né že bych si tím byla jistá. Nejsem. I když by bylo úžasné, kdyby nadpřirozeno apod. existovalo, ale... Nevěřím tomu. Takovýma věcma bývám fascinovaná, ale většinou uvažuju docela realisticky.  Myslím si že nakonec bude pravda ta vědecká verze. Chjo. 

Ovšem...

...Já budu žít věčně. Takže mi to může být jedno, ne? ZATÍM nejsem nesmrtelná, ale co není může být =DD Nějak to vykutím. Doufám. Mějte se.

Bye, all of you!

Mik


Čokoláda? Muzika? Pomůže jedině...

20. prosince 2010 v 22:26 | misunderstood
Zapomenout. Zapomenout na všechny špatné věci, které se staly. Víte, já zrovna nejsem ten typ člověka co má jednu depku za druhou. Vlastně jsem měla depku jen jednou a krátce, myslím. Bylo to v noci a já se trápila nad jednou záležitostí v minulosti. Měla jsem strach že už nejsem tím kým jsem byla... ale o tom až jindy =D.
Občas se prostě rozbrečím. Protože pomyslím na něco, co se může v budoucnosti stát. Zkrátka se bojím některých věcí, které sice nejdou zrušit, ale snad alespoň oddálit. No, radši o tom nebudu psát, protože o tom zas začnu přemýšlet a to je konec...
Ale takovéhle momenty trvají chvilinku.
I když bolest na duši vlastně nemusí být zrovna depka. Někdy se člověk špatně cítí pouze uvnitř a přitom žije jakoby nic. I já v sobě schovávám pár takových bolestí, ale opakuji že o nich nebudu psát... =D. Někdy se člověk může svěřit nejlepšímu kamarádovi, ale někdy to zkrátka nejde. Protože ani ten člověk, který je ti nejblíž, to nepochopí, ať se snaží sebevíc.
Někdy prostě musím sáhnout po nečem jiném. Ale co to je?
Často se píše, že čokoláda. Já mám čokoládu ráda, ale od bolesti mi nikdy nepomohla.  Nikdy mě ještě nenapadlo jíst čokoládu, když jsem smutná.
Muzika už zní lépe. Ale určitě není vhodné si pouštět depresivní písně, to by opravdu nepomohlo. Lepší je zkusit něco veselejšího, kdy příjdeš na lepší myšlenky. Nebo takové ty rockové, rebelské písničky, při kterých nabereš novou sílu. Každý z nás to má jinak.
Ale mě osobně strašně pomáhá nějaký zážitek. Dobrodružství. Adrenalin. Zažít dobrodružství, to se nedá jen tak říct a splnit. Právě když se co nejvíce snažím nějaké dobrodružství vyvolat, tak to nevýjde. Ale když to příjde samo, je to to nejlepší.
A pak samozřejmě smích. Se smíchem prožívám spoustu životních situací a kdybych se neuměla zasmát sama sobě, asi bych daleko nedošla. Pořád se mi stávají trapasy a podobně, ale já se jim vždycky zasměju a jdu dál. Kdybych tuto vlastnost neměla, asi bych byla v depresích mnohem více. A záchvat smíchu to je jako antibiotikum. Přiznávám, že se někdy směju opravdovým blbostem, třeba že si představím jak se před náma učitelky schovávají na chodbě a bum už se válím na zemi... Ale aspoň si v životě užiju trochu srandy ne? =D

A sranda je na bolest na duši nejlepší lék...

Můj vzor

11. prosince 2010 v 17:56 | misunderstood
Kdo si vlastně zaslouží být mým vzorem? Je vůbec někdo takový? Někdo, kdo by představoval mou představu o mé budoucnosti? Nebo je to někdo, kdo je mi vzorem pouze částečně?

Vždycky jsem obdivovala nějakou celebritu. Vždycky jsem měla nějakou oblíbenou zpěvačku, zpěváka, herce... Ale upřímně nikdo pro mně nikdy nebyl absolutním vzorem. Nikdy jsem se nesnažila být např. jako Rihanna (prý například =D) - třeba že jsem odjakživa (no odjakživa je taky poměrně nepřesný pojem) milovala její písničky, vždycky mi přišla krásná, milá a ano, chtěla bych vypadat jako ona. Ale nechtěla bych se stát přímo jí. A když o tom tak uvažuju, nechtěla bych být druhou Rihannou. Rihanna je jen jedna a já jsem někdo jiný. Možná že ji obdivuju a v něčem i závidím ale - neměnila bych s ní (možná tu slávu a prachy =D), protože vím že i ona si zažila špatné věci. A že není dokonalá. A dokonalý vlastně není nikdo...
A nejde jenom o vzhled a o slávu ale taky třeba o schopnosti (tím nechci říct že je Rihanna nemá). Spousta věcí mi nejde, ale já, jakožto věčná optimistka věřím, že se je naučím. Třeba před rokem jsem uviděla Amy Lee naživo hrát tak překrásně na klavír, a hned jsem ke klavíru sedla a asi měsíc jsem na něm pilně trénovala. Pak jsem toho nechala, né že by mě to přestalo bavit, ale tak nějak mi došla motivace. 
A pak je tu povaha, úspěchy, výsledky, oblíbenost... Spousta věcí kterými by mi jiní mohli být vzorem. Těžko říct přesně kdo s čím.
Je kravina být sama sobě vzorem. To může být jenom naprosto namyšlený člověk. Protože já nevím jak vy, ale osobně si nepřipadám perfektní a jsou věci které bych na sobě ihned změnila, tak jak bych mohla být sama sobě vzor? Podle mě je lepší si jít svou vlastní cestou. Nechat se inspirovat, ale nekopírovat. Pokud se ti líbí jak někdo umí tančit, nauč se tak tančit. Ale nesnaž se stát někým kdo nejsi. Pamatuj si že i ty jsi, nebo budeš pro někoho vzor.

Bye my lovers!

Mik
 
 

Reklama
Reklama