stories

Lidská tvář. Vlčí srdce. 2

14. března 2011 v 18:16 | misunderstood
Znáte ten pocit.
Hledáte sami sebe. Ale po čase zjistíte, že se už vlastně velmi dobře znáte. A ať se vám vaše já líbí nebo nelíbí, už s tím nic nenaděláte.
V poslední době se cítím divně. Kdykoliv mě něco rozzuří, přestávám se ovládat. Je mi blbě a motá se mi hlava. Asi bych si měla zajít k doktorce. Možná jde o zvýšený tlak.
Minulý týden jsem byla s kamarády v parku. A stalo se něco zvláštního. Asi o půl osmé večer jsme si řekli ahoj a já vyšla směr domov. A pak... si nic nepamatuju.
Potom jsem se objevila v posteli, oblečená, okno do pokoje otevřené dokořán. Nemám šajna jak jsem se tam vzala.
Děsí mě to.
Celý víkend jsem nad tím přemýšlela a došla jsem k názoru že to bylo ufo.
A v pondělí ráno (dneska) se mi ti kamarádi z parku vyhýbali. Ptala jsem se jich, proč, ale vždycky dělali že mě neslyší nebo že mají něco jiného na práci.
A když jsem se ptala pošesté a nikdo nic neřekl, dostala jsem vztek. Obrovský vztek. Málem jsem jim dala pěstí. Najednou se mi udělalo nevolno a já běžela na záchod a podívala se do zrcadla.
Šíleně jsem se lekla.
To co jsem viděla, jsem nebyla já. Nebyl to ten usměvavý obličej, co jsem znala. Byla to jakási zarudlá, vysoká postava s podivně zbarvenýma očima. Postříkala jsem si tváře studenou vodou a podívala se znova. už to bylo lepší. Pleť se mi vrátila do normálního béžověho odstínu, i oči vypadaly normálně, ale stejně mi přišlo, že jsem nějaká vysoká. Zašla jsem do třídy a zavolala na spolužačku, která se se mnou jako jedna z mála bavila.
"Prosím tě, kolik asi tak měříš?" Zeptala jsem se a prohlídla jsem si její štíhlou vysportovanou postavu od hlavy až k patě.
"Metr sedmdesát, asi tak. Proč?" Odpověděla.
"Jo, stejně jako já." Ignorovala jsem její otázku.
"Cože?" Nechápala. "Vždyť ty jsi tak o hlavu větší než já."
Ušklíbla jsem se. "Jasně."
Ale ona mě posunula směrem k zrcadlu a postavila se vedle mě. "Podívej" řekla.
A já to viděla. Byla jsem, fíha, vážně o takových deset centimetrů větší. Moje ruce i nohy a trup byli protáhlejší a tričko, které jsem si koupila nedávno, mi bylo sotva po boky. "Jak je to možné?"
"Rosteš, to víš, puberta. Já jsem ráda že nejsem tak vysoká jako ty, všichni kluci z okolí jsou celkem malí."
"Jo, dík..." Poděkovala jsem nepřítomně.
Něco je špatně. Něco se děje. To budou ti ufoni.
Celé odpoledne jsem si hledala na netu, co to může být. Nevolnost, nespavost, zvýšený tlak, zvýšený růst... Nic moc jsem ale nenašla.
A pak jsem se podívala z okna. Už byla tma. Naprosto bez uvažování jsem ho otevřela a vylezla ven.
"Měsíc." Zmohla jsem se jen na tohle slovo.
A v ten moment mě něco napadlo. Něco, co mi celou tu dobu nedocházelo. Náhle se mi zatmělo před očima a já skončila na studené hlíně. Ale nechtělo se mi vstávat. Věděla jsem jen jedno. Když svítí měsíc, je mi sakra dobře.

Lidská tvář. Vlčí srdce. 1

4. února 2011 v 14:07 | misunderstood
Vždycky jsem zapadala. Nebyla jsem ani nějak výjimečná, ale ani ne obyčejná. Neměla jsem problémy najít si přátele, neměla jsem problémy se bavit a užívat si.
Ale něco mi chybělo.

Black Sheep Úvod

15. ledna 2011 v 18:18 | misunderstood
Příběh ze starého blogu. Úvod, 1. a 2. díl už existují, tak je sem přidám a budu pokračovat dál.

Ahoj, chtěla bych se vám představit. Jmenuju se Megan a bydlím v jedné odlehlé čtvrti v našem městě. V podstatě - na první pohled žiju ideální život. Chodím na prestižní střední školu, navštěvuju hodiny klavíru, učím se výborně, mám vysoké kapesné, vymazlený pokojíček, a překrásný dům. Co víc bych si ještě mohla přát? Tak na to vám řeknu jenom dvě slova: Normální život. Ano, vypadá to ideálně, jak jsem s máti a svými třemi sourozenci na rodinné fotografii. Moje Matka se usmívá a drží nás za ramena. Natalie a Melanie mě drží za ruce a můj bratr Victor ukazuje vztyčený palec. Víte co? Je to jenom divadlo. Když jsme tohle přibližně před rokem na prázdninách vyfotili, sestry mé ruce pustily a jako dvojčata řekly jenom "Fuj" a začaly se smát. Bratrův úsměv zhlasl a mamka mě napomenula, že se prý hrbím a že vůbec celou tu fotografii kazím. Ona je strašně šťastná když mi může za něco vyhubovat.
To by se ale ještě dalo vydržet, jenže nejhorší je, když je u nás nějaká oslava, večírek, nebo prostě sešlost. Což se bohužel stává docela často. Nevadilo by mi že mě všichni příbuzní přehlížejí, a dívají se na mě pohledem: "Co je to tady za špínu?", horší je že mamka často začne hovor o tom, co jsem zase udělala špatně a halou zní bouřlivý smích. Prostě se mi smějí. Třeba že jsem rozbila talíř, když jsem pomáhala naší služce s umýváním nádobí. Nebo že jsem si zašpinila kabát. Z čehokoliv matka dokáže udělat takovou katastrofu a zároveň anekdotu, že pobaví celé okolí.
Proč to dělá? Protože si nechci oblíknout ty "krásné šaty" co mi koupila, protože s ní nechci jít nakupovat ale radši jdu ven sama, protože nemám ráda telenovely, protože prostě nejsem taková jako by ona chtěla. Chci být jiná, chci chodit s kámoškama ven, chci se bavit, chci poslouchat moderní muziku a chci tancovat street dance. Nechci bydlet v tomhle baráku jak za 19. století, nechci chodit do školy v uniformě. A asi proto jsem taková…černá ovce naší rodiny.
 
 

Reklama