Červenec 2012

Opitá láskou:)

17. července 2012 v 13:33 | Mik |  actual
Nepoučitelná. Jsem a budu a hotovo. Láska mě může tisíckrát bodnout přímo do srdce a já budu stejně přesvědčená o tom, že bez ní nemůžu žít. A to nemůžu:)
Venku je fakt hnusně.. a já se tak moc chci opálit!
Proto teď stahuju a poslouchám... a možná(!) začnu i něco číst :D
Za chvíli jdu se psem a pak za miláčkem tak prozatím ADIOS!
Jedna výstižná:)
 

Mám sen. Jakej..? Jakej!? Mít sen!

14. července 2012 v 13:28 | Mikí |  Theme of the week
Vidím dům. Na zahradě plné růží pobíhá vlčák okolo malého Daniho, hrajícího si s míčem. Dům je velký, světlý a překrásný. Na terase sedí ve stejných županech věčně zamilovaný manželský pár a popíjí ranní kávičku. Pohodička, žádné hádky, klid. Žena (bez známek celulitidy xD) pak vstává a odchází do koupelny. Muž sejde z terasy za chlapcem a přihrává si s ním. Malý se chce stát velkým fotbalistou. Manželka s ním ráda trénuje, protože fotbal je její vášeň. I manžel je z nadšení jeho syna šťastný.
Žena políbí muže a jde zalít kytky. Pak uvaří výtečný oběd a po něm si jde Dani lehnout. Žena se převlíkne do plavek a jde se opalovat. Muž skočí do bazénu a pobízí svoji drahou polovičku ať se k němu připojí. Odpoledne příjde pár kamarádů na drink a tak žena nachystá nějaké to občerstvení. Kamarádi mají také syna, a tak si má Dani s kým hrát. Večer se jde malý dívat na večerníček, dá si kakao a usne. Pár se naloží do vany a pak jdou společně do velké ložnice. Pak, si už dovedete představit co následuje...:)
Jéé taková idylka! :D To jsem já a můj muž prosím!! :D Kéž by.
Hlavně žádné hádky a už vůbec ne rozvody.

Se mám jako bát, jo?

14. července 2012 v 10:41 | Mik |  actual
Už to nikdy nechci vidět..! To prostě ne! Oznámila mi nejmenovaná osoba.
Říkám si: Na to se prostě MUSÍM podívat.
Po hodině nudy se ovšem občas objevily scény u kterých mi cukaly koutky, místo toho, abych se třásla strachy, jak jsem očekávala.
Musím uznat, že u finálních momentů (spoiler: hlavně jak posedlá zabila kněze a seděla na kraji postele) se mi na okamžik zatajil dech, ale... že by to byla až taková bomba?
Možná že jsem si měla stáhnout novější verzi.. ale když ten člověk, který se na to se mnou odmítl dívat, se tak hrozně bál právě u Vymítače Ďábla z roku 73.
Já prostě nevím.
Napínavé to bylo, ale nevyděsilo mě to a klidně jsem šla spát. Teda až na to, že jsem si musela nechat rožnutou lampičku.
No dobře, trochu jsem se bála, ale stejně teď můžu machrovat že jsem lepší jak ty trasořitky a že je to úplná blbost. Náhodou, na to, že jsem holka, je to teda výkon, jo, jsem borec.
btw. dneska jdu na oslavu synovce mé druhé polovičky a vůbec se mi tam nechce..:/ Nemám ráda ani naše rodinné sešlosti, a ještě mám navštěvovat ty jeho? Hej jako.

Vy jste Vymítače viděli? Nového, starého? Báli jste se? Piště, zajímá mě to.

Bye. Bye.

Bouřka.

13. července 2012 v 19:09 | Mik |  poetic
Hřmí.
Tisíce prázdných a přitom tak bolestných slov mi duní v uších.
A tak se ptám proč. Proč to všechno?
Ty víš. Já vím. My oba víme, že je to ta stejná pohádka, pořád dokola.
Den co den.
Pořád doufám, že to přejde.
Jenže v těchhle letních dnech je tak nějak neustále dusno.
Chvíli máš pocit pohody, když v tom najednou - se zase schyluje k bouřce.
Ty víš jak mi ublížit. A já vím jak ublížit tobě.
Stačí jeden, přímý úder - a je po všem.
Oba potom litujeme, že jsme se před těmi blesky neschovali.
Ne. My jim jdeme naproti. Vždycky.
A tak je to den co den...
A já se modlím, aby léto bylo rychle za námi. Protože nevím, jestli vydržím tuhletu neustálou spoušť.
Pořád vidím před sebou možnou cestu ven - a za sebou ty rány co jsi ve mě tak lehce nechal krvácet.
Ale já se nevzdávám. I přesto, že se neskutečně bojím, dál stojím pod širým nebem a čekám na další zahřmění.